Já a focení
Od mala fotím. Začínal jsem ca v r. 1987 (v mých 10ti letech), pochopitelně na kinofilmu. Hezky s expozimetrem v ruce, ručně nastavit čas, clonu i ostření. Film pak nechat vyvolat a zažít překvapení, zda a které snímky se povedly a jsou vhodné ke zhotovení papírové fotografie.
No a z posledních "opravdických" foťáků jsem v mládí měl FED 3.
Následovaly "převratné" kompaktíky na kinofilm, Nikon a Olympus Mju II, které již fotografovaly samy, automaticky.
Pak jsem se opět na chvíli vrátil k "ručnímu opravdickému" fotoaparátu, pořídil jsem
moderní jednookou zrcadlovku Nikon, něco jak je na il. fotce. K ní jsem již měl i filtry
na objektiv a zkoušel jem dělat "opravdické" umělecké fotografie.
Jenže pak jsme pořídili první rodinný digitální fotoaparát a celou jednu dovolenou jsme schválně fotili na dva foťáky - na tu klasickou kinofilmovou zrcadlovku Nikon s veškerými filtry a doplňky a na digitální kompaktík Olympus.
Výsledek byl pro klasickou kinofilmovou zrcadlovku zdrcující prohra - digi kompakt, byť tenkrát z dnešního hlediska "v plenkách", dělal znatelně lepší snímky. Navíc byl samozřejmě lehčí, menší, na displeji byl hned viditelný výsledek, možnost pořídit stovky fotografií na jednu pam.kartu, nekupovaly se žádné drahé filmy, nedělalo se žádné následné vyvolávání... Od té doby jsem dlouho fotil již jen na digitální fotoaparáty, bohatě mi stačil kvalitní kompakt.
Poté, co jsem měl několik levnějších digitálních kompaktíků Olympus a
Nikon, pořídil jsem si dražší kompakt Nikon s bezvadným objektivem. Po
fotografické stránce byl super, ale těžce nezvládal naše čím dál náročnější výlety - pády a
moknutí.
Takže další volbou byl špičkový outdoor kompaktík Panasonic Lumix s optikou LEICA (periskopový objektiv). Kdykoli po ruce a vydrží všechno...
Občas opravdické retro: ČB fotky na kinofilm s legendární Praktikou.
Jednoho dne L.P. 2017 se mi však zastesklo po klasické černobílé fotografii, po manuálním kovovém fotoaparátu na kinofilm. Po nenahraditelném obřadu manuálního fotografování - založení filmu, natažení, nastavení času, clony a zaostření. Po nefalšovaném zvuku lamelové závěrky a digitálně nefalšovaném zrnu fotografie. Po napjatém očekávání vyvolaného filmu, zda a které fotky se zdařily...
Tj. zastesklo se mi po něčem, co nikdy nemůže nahradit sebelepší (polo)plastový digitální automat, kde člověk jen mačká knoflík a vše zajišťuje elektronika, včetně reprodukce zvuku "klasické" závěrky. Plastový automat, který stejně vždy zůstane jen "spotřební" elektronikou, které je dnes všude nechutně plno a která se po relativně krátkém čase jako neopravitelná vyhodí do popelnice.
Občas tedy fotím na černobílý kinofilm (Fomapan profi line) manuální zrcadlovkou. JDE O LEGENDÁRNÍ FOTOAPARÁT PRAKTICA ŘADY L (MTL 5 - NEJLEPŠÍ MODEL 4. GENERACE, existují i variace 5B, 50, či Revuflex ML), VE SVÉ DOBĚ A KATEGORII ŠPIČKOVÝ APARÁT, VYRÁBĚNÝ V NDR V OSMDESÁTÝCH LETECH, s tehdy převratnou vertikální lamelovou závěrkou.
Více o Praktikách viz www.paladix.cz .
Můj nejlepší foťák:
LEICA / Panasonic LX100
Nu a od kinofilmové retro zrcadlovky byl jen jeden, zato nevyhnutelný krůček k voděodolné digitální zrcadlovce Pentax. Mělo to ale háček - byla "velká jak prase a těžká jak kráva". Jelikož je známo, že nejlepší foťák je ten, který je vždy při ruce, nezůstal jsem u ní, ale pořídil jsem si jiný, lehčí a menší poloprofesionální fotoaparát - LEICA / Panasonic LX100, s pořádným snímačem MOS 4/3 a objektivem LEICA 24-75 mm s úžasnou světelností f 1,7. Hledáček, manuální ostření a nastavení času, clony, expozice je samozřejmostí.
Na těchto stránkách tedy naleznete fotografie právě z tohoto fotoaparátu LEICA.
Další stránky autora: www.TuristikaNaboso.cz, chůze naboso, bosý životní styl.